Rok po vydání debutu, v době kdy obecně vrcholila thrashmetalová mánie, jíž byl tou dobou posedlý snad celý svět, se na pultech domácích obchodů s hudbou objevilo druhé řadové album ARAKAINu. Mimo jiné i coby prubířský kámen, na němž se mělo ukázat, zda všechno to, co stálo za historií ARAKAINu, neskončilo jen u vydání „Thrash The Trash“. Upřímně a doopravdy si ale tohle mohl myslet snad jen nějaký bláhový nezasvěcenec, protože kapela, přesně jak se to od ní dalo v panujícím thrashovém ovzduší čekat, navázala nit přesně tam, kde ji před více než dvanácti měsíci ukončila. Tedy u pevného a charismatického thrashového výrazu, v němž není místo pro nic jiného, než sílu a dynamiku, popohnanou kupředu ještě větší špetkou kytarové hýřivosti a zarputilosti. Tedy na domácím hřišti, řečeno sportovní terminologií, kde se prostě a jednoduše neprohrává.

Z celé nahrávky přímo čiší chuť a verva, s jakou se ARAKAIN vydal do nahrávacího studia, a která byla nejspíše zapříčiněna stále ještě novotou vonící možností volně a svobodně tvořit, ba co víc, i možností v relativně krátké době začít znovu skládat a výsledek rovnou hodit do drážek oficiální nahrávky. Soudím tak nejen dle poměrně krátké časové vzdálenosti mezi oběma alby, ale hlavně a především z toho, že se kapela nevrhla na zvěčňování prověřených tutovek (což by nepochybně znamenalo jistý prodejní úspěch), ale naopak zpracovala kompletně nový materiál. Do jisté míry to vlastně byl určitý hazard s vlastním zavedeným jménem, o to více se však vyplatil. Nezanedbatelný podíl na tom mají i oba novicové, bubeník – konzervatorista Štěpán Smetáček a staronový kytarista Mirek Mach, kteří vystřídali duo Krob – Vondrovic, oslepené Křížkovým pozlátkem Kreysonu. Smetáček především prostřednictvím své ekvilibristické hry na bicí (jeho skladba „Zlá křídla osamění“ má sice něco do sebe, zejména ústřední riff je velmi elektrizující, přesto ale na albu spíše ustupuje do pozadí), Mach pak rovněž znamenitým kytarovým uměním, ale hlavně coby šikovný autor, jenž z rukávu dovede vysypat nejeden opravdový hit (srovnejte si třeba jeho „Řekni a máš mě“ či klipovku „Gilotina“). Definitivně (a na pořád, soudě dle dnešního stavu věcí) se tak dala dohromady silná autorská trojka Urban-Kub-Mach, která měla spolu s výhradním textařem Brichtou napříště určovat to, o čem bude ARAKAIN.

O svojském a na první poslech přesně odhalitelném způsobu práce s kytarovými riffy, o zvláštním citu pro melodii, hmatatelné i v prostředí pro ní zdánlivě neúrodném, zkrátka o výsostném tuzemském postavení, protože v důsledku samém i o tomhle je ARAKAIN. Což všechno pochopitelně platí i o „Schizofrenii“, neboť snad není možné neslyšet, jak propracovaný, složitý a zároveň přesně čitelný je kytarový podtext („Strážci času“, „Teror“, „Řekni a máš mě“ a vlastně všechny ostatní skladby), jak silné jsou okamžiky, kdy vás uprostřed ničivé kytarové bouře nečekaně pohladí jemný sólový či vyhrávkový moment („Strážci času“, „Teror“, „Řekni a máš mě“ a vlastně všechny ostatní skladby) a není ani možné si nesrovnat fakt, že v tuzemsku zřejmě nevyšlo album, které by se v jakémkoliv ohledu byť jen přiblížilo thrashové podstatě ‚schizofrenního‘ materiálu (jen na dokreslení nabízím nádherné okamžiky jako je hluboký druhý hlas za Brichtovým odříkáváním v „Řekni a máš mě“ nebo monumentální opus „Kamennej anděl“, přímo se tetelící příjemně mrazivou atmosférou, skvěle gradující tak, jak se jeho hrdina stále hlouběji a hlouběji zabývá svou hřbitovní vizí). Navíc v Alešovi Brichtovi měla tehdy skupina nejen ideálního zpěváka, bez jehož typického vokálu by to prostě ‚nebylo ono‘, ale rovněž autora výborných textů, které těžko nacházely konkurenci na tehdejší tuzemské scéně. Ne že by v nich snad byla ukryta nějaká hluboká filozofie, to snad ani od kapely nikdo nechtěl, ale byly prostě sepsány navýsost kultivovaně (i co se tématiky týče) a bez typického mindrákovitého metalového klišé. Pro příklad nemusím chodit daleko – skladba „Antikrist“ neznamená ani plácání do satanistického bláta jako u souputníků Debustrol, ale neznamená ani – když už zjistíme o čemže vlastně je – nějaký bohapustý bigbítový slint o tom, že smysl života je v chlastu.

A tak tedy thrashový prapor, vztyčený hrdě na debutu, kapela vytáhla až na samý vrchol stožáru a ať si vítr foukal z kterékoliv strany a jak silně chtěl, nebylo moci která by jej tam odtud odstranila. Bylo jen a jen v rukou ARAKAINu, kdy a jak se tak stane a nám ostatním nezbývalo než vyčkávat, až na ten okamžik dojde. Vyčkávání to ovšem bylo veskrze příjemné, protože k tanci a k poslechu nám přece pořád vyhrávala „Schizofrenie“.